Dogville

Dogville vede film cestou, kterou ještě nešel. Která dosud byla jen jednosměrkou. Po které slavné romány od Jihu proti Severu po Nebezpečné známosti šlapaly svou cestu do filmových studií, ateliérů a kostyméren, aby dostaly svůj vizuální rozměr, krajinu, volánky, pestré barvy oblohy a interiérů, aby zkrátka pokořily černobílou nudu stránek knih. To vše potvrzuje učebnicovou definici filmu jako horkého média, tzn. média informačně naplněného, jež příjemce během jednoho okamžiku zahltí téměř kompletním sdělením a nepožaduje po něm žádnou výraznou aktivitu.

Lars von Trier tlačí film jako žánr do protisměru. Vytváří z něj literaturu, protože kromě postav nenabídne divákovi zhola nic.

Náčrty jsou u spisovatelů obvyklou záležitostí, vytvářejí-li román, kde velkou roli hraje orientace v prostoru. Snaží se tak pomoci čtenářům. Umberto Eco nakreslil pro své Jméno růže podrobný plán kláštera, v němž se román odehrává. Mapa doprovází i Chevalliérovy Zvonokosy. William Faulkner načrtnul dokonce celý yoknapatawphský okres. Zde s vizualizací končí i von Trier. Kreslí i psa. Co je u spisovatele přínos, může být u režiséra neobyčejnou troufalostí.

Během více jak dvou hodin má před sebou divák jen zelené kulečníkové plátno pokreslené křídou, která rýsuje domy, ulice i stromy. Divák tak v jeden okamžik vidí, co se odehrává ve všech koutech města zároveň.

Stejně jako by spisovatel na kostel upozornil tak, že by jednomu čtverci plánu dokreslil zvonici, nechává režisér Von Trier viset stejnou zvonici ve vzduchu scény - rovněž nad čtvercem. A stejně jako by kdejaký autor pojmenoval nakreslenou lavičku, píše von Trier na zelené plátno velkými tiskacími písmeny nápis "Lavička staré dámy".

Komentáře i recenze Dogville přirovnávají ke zrežírované divadelní hře. Ale on je to román! Nejenže má prolog a skládá se z kapitol, ale i ony zmiňované popisky by mnozí návštěvníci divadla nespatřili. Čtenář je však přečte. Postava vypravěče také jakoby do filmu zabloudila z knihovny a nikoliv ze zákulisí: přestože není neviděný vypravěč divadlu zakázán, vyskytuje se zřídka, natož v tak rozsáhlé podobě, jak jej využívá Dogville. Vždyť divákovi řekne i to, že bílé obrázky obláčků, které hlavní hrdinka Grace (Nicole Kidman) okopává, jsou kvetoucí angrešty.

Nemohla být zvolena lepší forma pro silný příběh ženy uprchlice Grace. Té se ospalé městečko Dogville na popud rodáka Toma Edisona (Paul Bettany) ujme, aby její práci nejdříve odmítalo, poté akceptovalo a nakonec využívalo, neboť její osud závisí zcela na občanech dogvillských. A aby si bralo vše, co mu Grace může nabídnout: práci, vitalitu i ženu.

Před divákem se rozvíjí charaktery všech postav, od jejich vlídnosti a jednoduchosti, přes zlobu, lenost a zášť. Sám Tom, filosof a začínající spisovatel, jenž celou dobu řeční o morálce a přijímání, Grace miluje jen jako oběť svého bádání charakterů ostatních. Ona ovšem věří, že pro ni samu. Nezradí-li ji Tom hned na začátku, pak ve chvíli, kdy mu Grace odmítne dát to, co si ostatní muži jako od otrokyně berou, jen proto, aby se pro něj zachovala čistá, "až se setkají na svobodě". Ješitnost ale vykoná své. Následně jej čeká odplata.

Teprve zpětně vytane otázka, kde se Graceina pomoc změnila v Graceino otroctví. Ve chvíli, kdy musí odchod tajně plánovat? Ve chvíli, kdy je přivázana na řetěz? Nebo již v momentu, kdy se v městě objeví? Na to von Trierova kniha Dogville prstem neukáže. Film by přelom zdůraznil markantněji. Čtoucí divák tak po něm pátrá stejně, jako když čtenář Kunderovy Identity hledá přechod reality v sen. Nejvíc nakonec fascinuje pasivita hlavní hrdinky, která všechny ústrky přijímá až nepochopitelně, bez jasného vysvětlení. Až v závěru se pomstí a vší silou Dogville maže za jeho hříchy a tupou zlobu tak, jako nechal García Márquez pro jeho vinu rozmetat Macondo.

Ještě dlouho poté, co film skončí, leží tu tíže tlačící na morálku. Jak bychom se chovali my? A jsme rovněž občané dogvillští? V tuto chvíli mi docházejí slova...

Recenze byla publikována také na manak.blog.respekt.cz